úterý 10. října 2017

Lila workcamp

Do Švýcarska jsem odjížděla natěšená a zároveň velmi zvědavá. Protože šlo o můj první  dobrovolnický projekt v zahraničí, vůbec jsem netušila, co vlastně od workcampu čekat.

Jela jsem pomáhat s organizací hudebního Lila festivalu, pořádaného organizací Milchjugend, která sdružuje mladé queer lidi. Vlastně celý festival byl věnovaný převážně LGBT komunitě. Důvodů, proč jsem si zvolila právě tento workcamp a ne něco více mainstreemového, bylo hned několik.

Do Švýcarska bych se jen tak nevydala, protože je na dovolenou velmi drahé, a naopak u workcampu byly náklady minimální. Vyhovoval mi termín i délka projektu, LGBT zaměření (lesbian, gay, bisexual, trans) mi přišlo zajímavé, ale hlavně jsem si chtěla vyzkoušet, jak funguje organizace festivalu mimo domovinu. Kde jinde nasbírat inspiraci, jak zlepšit naši Bitvu, než vyjet jako výpomoc na festival někam za hranice.

Workcamp trval necelý týden, z toho samotný festival jen tři dny, a já si udělala z výjezdu téměř dvoutýdenní dovolenou. První dny jsem strávila lenošením v Praze u přítele, poté mě čekal Curych, Lucern, spousta památek a galerií, a až následně jsem se přesunula na úplný sever Švýcarska do městečka Frick, poblíž kterého festival probíhal.

Lila festival

Frick se nachází v kantonu Aargau, to je jeden z těch německy hovořících. Měla jsem obavy, abych se na festivalu domluvila, protože německy zvládnu jen pár vět, naštěstí to však nebyl žádný handicap. S angličtinou nebyl problém, ale naopak francouzštinu, která je dalším úředním jazykem Švýcarska, jsem slyšela za celou dobu jen jednou. Švýcarsko není příliš bilingvní (trilingvní?) jako třeba Lucembursko, každý kanton se drží jen svého jednoho jazyka.

Z Česka jsem na workcamp nevyjížděla sama. Když jsem se poslední večer v Curychu vrtěla na  nepohodlné hostelové posteli, padl mi zrak na cizí kufr označený českou visačkou. Světe div se, patřil další české dobrovolnici, co vyrážela na ten samý projekt jako já a spala na patrové posteli přímo nade mnou. 😊 Janča, ač o pár let mladší, už měla s workcampy zkušeností spousty, a hezky se jí podařilo vybičovat moji zvědavost. Následující odpoledne jsme vlakem společně vyrážely do Fricku, kde jsme měly sraz s ostatními účastníky a naší skvělou koordinátorkou Elianne. Sešla se nás opravdu mezinárodní směska. Dohromady 8 dobrovolníků a jedna místní koordinátorka, všichni převážně z Evropy, ale zastoupená byla i Malajsie, kde je LGBT přinejmenším velmi kontroverzní téma.

chystání techniky

Z vlakového nádraží ve Fricku jsme společně auty přejeli do "naší" vesničky - Wittnau. Wittnau, to byla pole, krávy, pole, králíci, pole, pole a nedělní fronty do kostela. Poklid malebného venkova narušoval jen stoupající kouř z nedaleké jaderné elektrárny, který evokoval sopku těsně před výbuchem, a samozřejmě náš festival. Ten se nekonal přímo ve Wittnau, ale na louce vysoko za vesnicí. S místními se prý vyjednávalo několik měsíců, než Milchjugend povolili festival zrealizovat, a i přes značnou vzdálenost od vesnice tuším, že měli místní každý večer party až do rána, protože basy duněly značně hlasitě.

Spali jsme ve Wittnau ve vojenském bunkru, který patří místní škole. Bunkry začaly ve velkém vznikat v 50. letech během studené války. Každý nově postavený dům si musel zařídit místo ve sklepě, kde by obyvatelstvo přežilo případné bombardování. Ten školní měl nejspíš fungovat pro celé Wittnau, odhadem se do něj mohlo vlézt cca 200 lidí. Sestává z několika místností se třemi lůžky nad sebou, velké umývárny a skladu. Bunkry se nejspíš stavěly dle stejné šablony jako koncentrační tábory, a tak byla první asociace pro většinu z nás dost nepříjemná. Po prvním večeru jsme si ale na náš domeček zvykli, zútulnili si jej poházenými ručníky a betonové 40 cm široké dveře pokryté kovem se staly zcela samozřejmou součástí. Vevnitř byla sice tma, ale teplo, spousta místa a horká voda ve sprchách.

civil defence bunker

Mimo bunkru jsme měli k dispozici i školní kuchyni, kam jsme chodili na opulentní snídaně a večeře. Na jídle se opravdu nešetřilo. Holky z hostující organizace vařily výborně a navíc jsem musela smutně zkonstatovat, že základní švýcarské potraviny jsou kvalitou úplně jinde než ty naše. Obědy jsme mívali spolu s Milchjugend přímo na festivalové louce, kde jsme trávili většinu času.

Co se práce týče, zapřaženi jsme byli hned první večer, jen co jsme dojeli. V první fázi jsme stavěli infrastrukturu festivalu - chystali jsme techniku a světla na pódia, oplocení festivalové louky, stloukání sloupků a přenášení spousty předmětů. Následující den se pokračovalo s těžší prací, ale já většinu dne strávila v dekoračním týmu, se kterým jsme celý areál zdobili. Poskládala jsem tisíc origami ptáčků, následně pověšených v party stanu, přivazovala lila a růžové mašličky na barevné dekorativní ptáky a krasopisem přepisovala německé nápisy.

příprava festivalu

Od začátku mě fascinovalo, jak byli všichni z Milchjugend sehraní. Festival se konal prvním rokem, a tak bych čekala zmatky a dohadování. Proto mě překvapilo, že celý tým šlapal jako ty nejlepší švýcarské hodinky. I bez schůzek a rozpisů každý naprosto přesně věděl, co a jak dělat, a pokud byl někdo ve stresu nebo nervózní, nedával to znát. Vzpomínala jsem na organizaci naší bitvy, divila se a nechápala. Dobrovolníci jsme tam byli všichni, a mezi námi, mezinárodními účastníky SCI projektu, a lidmi přímo z Milchjugend nepanovaly téměř žádné rozdíly. A tak jsme společně stavěli švýcarský queer dream: bezpečné místo, kde je každému jedno, odkud kdo přišel a jaké je orientace.

první den

Když se v pátek začali sjíždět první účastníci festivalu, změnila se i naše náplň práce. Starali jsme se o náramky účastníků, vybírali odpadky v areálu, ale hlavně hlídali backstage s technikou. To byla vděčná práce, protože v backstage byla spousta jídla, kávovary, pohodlná křesílka a hlavně plno lidí. Seznamovala jsem se s vystupujícími umělci, kteří se zde chystali na svá představení, a na koncerty odbíhala, abych si z festivalu také něco užila. Zde mě sice dohnala má chybějící němčina, neb z německého punku jsem rozuměla jen "Sexarbeit ist auch Arbeit!", ale i tak to bylo super. Mile mě překvapilo několik vynikajících tanečních čísel a také množství travesti show.

V průběhu festivalu jsme měli plno volného času, protože jsme se v backstage vesměs střídali, a tak jsem si přečetla celého Zaklínače, popíjela drinky a užívala si vystoupení a atmosféru. S Jančou jsme si braly brzké ranní směny (na backstage stále někdo musel být, a to i přes noc), takže nás dvakrát čekala cesta o páté ráno půlhodinu pěšky do kopců nad Wittnau. Rozbřesk jsem již dlouho neviděla.

Wittnau, AG

Celý festival byl velmi poklidný a komorní. Dojelo cca 200 účastníků, všichni úžasně čistotní a spořádaní; nezaznamenala jsem žádné drogy ani noční pořvávání. Jen škoda počasí, které se nevyznamenalo. Měla jsem na sobě všechny své svršky včetně vlněných ponožek na spaní, ale jak bylo všechno navlhlé, bojovala jsem hlavně navečer se zimou a do backstage si musela nosit spacák a víno na prohřátí. Jak já byla ráda, že spíme ve vyhřátém bunkru a ne někde na louce ve stanu!

sobotní noc

V neděli odpoledne jsme začali s balením. Bylo mi až líto, když nám dalo tolik práce vše postavit a najednou jsme měli festival zbourat. I přes únavu šlo bourání rychleji, než jsem čekala. Ve volných chvílích jsme absolvovali dva workshopy od SCI, švýcarské dobrovolnické organizace, konkrétně diskuze na queer témata a zahráli si pár her pracujících s diskriminací. Většina "tématických" aktivit ovšem byla neorganizovaných, hodně jsme si povídali sami mezi sebou. Nutno říct, že některé příběhy byly tak drsné, až jsem i já měla co dělat, aby mi u oběda nezaskočilo.

raclette
Celý týden nakonec utekl velmi rychle. Shodli jsme se, že den dva navíc na společný výlet nebo lenošení by nám prospěly - s ostatními mezinárodními dobrovolníky jsme se seznamovali až v průběhu projektu a netrávili moc času společně, protože každý vesměs pomáhal, kde bylo zrovna třeba. Projekt jsme zakončili velkou společnou večeří s raclette, což je typické švýcarské jídlo - brambory přeléváné rozpečeným sýrem, ke kterým se přikusují opečené klobásky a šunka, zelenina, houby a popíjí růžové víno, mňam!

Zpětně musím říct, že byl celý workcamp dost netradiční zážitek. Práce bylo sice hodně, ale to jsem čekala (nebyl to můj první festival z pohledu organizátora), a v hezkém prostředí a s příjemnými lidmi. Volunteering jsem si chtěla vyzkoušet již delší dobu, takže jsem ráda, že jsem se konečně odhodlala a vyrazila.

Překvapilo mě, kolik lidí z naší skupinky jezdí na workcampy pravidelně, několikrát do roka, a trochu mě mrzí, že jsem tuto možnost výjezdu do zahraničí neobjevila už dříve, protože být mladší, dost možná bych se mezi stálé dobrovolníky zařadila i já. Teď už si spíše našetřím o pár tisíc víc a vyrazím na klasickou dovolenou, protože práce mám přes rok až až. Skvěle jsme si ovšem vyčistila hlavu, inspirovala se a hlavně zkusila něco nového, takže spokojenost. 😎

Kam jste se letos podívali vy? Už se těším, až sepíšu i cestovatelské články z Curychu a krásného Lucernu, ale přiznávám se, že skrze diplomku a všechny možné výlety mimo Brno mi už nezbývá na blog tolik času, kolik bych mu ráda věnovala.

Pokud vás možnost dobrovolnických projektů zaujala, mrkněte na můj předchozí článek o workcampech a volunteer programech v zahraničí.

2 komentáře:

  1. Zní to fakt skvěle a je vidět, že sis to užila, což je fajn. :) Věřím, že s organizováním takovýchto akcí musí být hodně práce. Je pěkné, že jste se tam takhle seznámili i s jinými lidmi.
    To ubytování nevypadá zrovna moc příjemně, ale pokud tam bylo teplo a teplá sprcha, tak to je hlavní. :)
    Racllete občas dělají na různých festivalech, už jsem to měla a je to výborný. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé, tak to jezdíš na lepší festivaly, protože já raclette u nás neviděla nikdy ani v restauraci. Švýcaři na ně měli speciální gril, kde jsme sýr rozpékali ve spodním patře a nahoře opékali šunku a klobásky. Mňamka! :)

      Vymazat

Děkuji za návštěvu!